Jaro na sídlišti

v Pardubicích - Polabinách

2007

Sněženky, krokusy
mrazu si okusí,
když teplo února
hlavu jim poplete

Že jaro bude dřív,
je už dnes na snadě,
když slunce vzbudilo
květy na zahradě

Leze žába z kaluže,
že v ní bydlet nemůže,
že je černá od oleje,
co tam někdo z lidí leje.

Půjde bydlet do rosy,
než se tráva pokosí.
Rozhodnutí jsou to těžká,
ale je to obraz dneška.

Jde v únoru na procházku,
život při tom dává v sázku,
na asfaltu vodu hledá,
ale ouha, třikrát běda.

Celé tělo při tom bolí,
zůstalo tu z zimy soli,
nervy plné napětí,
, riskuje zde přejetí.

Pavouček vždy čeká v síti,
až se muška zase chytí,
smůlu má když do ní vletí
místo mušky jenom smetí.

Zatím dneska je to bída,
nic tam není,tak nehlídá.
Svoji kořist dává v sázku
když si vyjde na procházku.

Čmeláci jsou pilní hoši
kapsy pylu v hnízdo nosí.
i když je špatné počasí
vyhrávají na své basy.

A když slunce pěkně svítí
je jich plno na všem kvítí.
Nemívají spolu vády,
jsou dobrými kamarády.

Motýlek se v klidu sluní
na okvětí blízko tůní
prochází z květu na květ
hledá co by ještě sněd.

Když vše prošel znovu vzlét
hledat další čerstvý květ,
když ho najde klidně sedí
jen nektaru v něm si hledí.

Sedí vážka na rákosu,
kamaráda hledá.
Ztratil se jí nad rybníkem,
už je z toho bledá.

Že ho sezob asi ten pták,
co tu letěl kolem
Ještě štěstí,že tu nebyl,
když jsme byli spolem.

Vidíš hopsat neustále
tuhle malou kobylku,
nedá se ani prohlédnout,
nepostojí na chvilku.

Možná, že se přec unaví
a na místě počká
Ten kdo mívá trpělivost
jistě se pak dočká.

Je to fuška takhle tahat,
po stromečcích nitě.
Neustále opravovat
potrhané sítě.

Až to spravím, jen si počkám,
na chviličku na to,
že se zase někdo chytí
a bude stát za to.

Housení se housenka,
říká je to špatenka,
už abych tou kuklou byla,
takhle se nehousenila

a nastal můj zlatý věk,
stal se ze mne motýlek.
Místo lezu po suchu,
zalítat si ve vzduchu.

Tenhle koník, to je poník
a rád děti povozí,
za to má teď dobré bydlo
a neví nic o nouzi.

Děti to jsou jeho hobby,
bývá s nimi je legrace,
těšívá ho,že jdou za ním
a může jít do práce.

Hafi,hafi, co tu děláš,
v tomhle našem místě,
že jsi cizí to už cítím,
jak jsi přišel jistě.

Koukej padat, než se zvedne
celá naše smečka.
Teď zavrčím,pak tě rafnu.
Konec ,šmytec,tečka.

Vlezl čmelák do ibišku,
má pyl v hlavě i na bříšku,
přesto lítá po sadu
a má dobrou náladu.

Hledá zase další květ,
aby ještě něco sněd.
Už ho našel v něm si vrčí,
jen zadeček z květu trčí.

Včelka stále nektar sbírá,
do úlu jej nosí,
na česnu pak kamarádky
o pozornost prosí.

Tancem jim tam ukazuje,
kde ty květy leží
a pak rychle předat náklad
dovnitř úlu běží.

Hlavičky z podrostu vystrkují,
po zlatém slunéčku pokukují.
Už brzy rozvinou v plné kráse,
když modro ladoněk zmizí zase.

Doplní modřence barvou kvítí,
když jen žluť v záhonech kolem svítí.
Soupeří s oblohou barvou svojí,
když barva květů se spolu spojí.

Čmelák Brunda Brundibár
prolétal už květů pár,
vlez do květu ibišku
umazal se na bříšku.

Doma už ho nechtěli
a tak bručí v posteli.
Sám musí spát v komoře
a lítat jen po dvoře.

Pro slimáčky sypou zrní,
kosák na to kouká z trní.
Mám teď hledat žížaličku?
Dám si ďobes po zrníčku!

Za chvíli už je mu špatně,
po zrníčkách vidí matně.
Milý kose třikrát běda,
slimáky tu ničí věda.

Pampeliška je vždy chutná
a tak včelka není smutná,
když nalezne její květ,
k hodům může posedět.

Květy září v plné kráse,
kamarádek dovolá se,
pak hodují všechny spolu,
v pampelišek zlatém stolu.

Tahle muška má se k světu
nosí sebou násosku
Snadno pije nektar z květu,
vypije s ní termosku.

Je to jenom přirovnání,
že vypije z květu střik,
který bývá nedostupný,
a umí co kolibřík.

Tak mám slanit, nebo skočit,
nebo slézat po úboči?
Jak mám zdolat tuhle výšku,
když mně bolí tolik v bříšku.

Dolů jiné cesty není,
domů musím do setmění.
Jistě už se o mne bojí,
že jsem zmizel někde v chvojí.

Včelka pilně navštěvuje
na větvičce každý květ.
Na svých nožkách pyl si nese,
když má k úlu zaletět.

Květy přitom opyluje,
aby nesly ovoce.
A tu jejich pilnou práci
vídáme rok po roce.

Jedna kočka, druhá kočka,
ani jedna však nepočká.
Chceš-li je mít v digitálu,
nelze na ně zapět chválu.

Každá jiná ve své kráse.
jedna druhé podobá se.
Neposedí, nepostojí,
možná že se trochu bojí.

Tamta černá jak čert z pekla,
mrkla na mně neutekla,
za to žlutá blahem září,
chce být hvězdou čtu ve tváři.

Klidně češe prackou líce,
chce být krásná asi více.
Kouká na mne jen po očku,
jak namířím na ni čočku.

Třetí, čtvrtá pryč mně běží
zachytím je asi stěží.
Nevím jestli mně to vyjde,
půjdu na ně brzy jinde.

Už to cvaklo, mám je tedy
ty strakaté neposedy.
Tak jsem fotil už v únoru,
na zahrádce do úmoru.

Pardubice centrum

Pardubice Závodu míru

Pardubice centrum

Spadl nám vesmír do klína,
v tisících oknech, září tu.
Za jejich světly choulí se,
planety rodin, ve skrytu.

Je každá jiná z těch planet,
svou barvou, teplem, jasem.
Některá sálá pohodou,
v další se blýskne - časem.

Večer, když světla probudí,
v sídlištní galaxii,
temnotou barvy začnou znít,
světelnou poezií.

Jaro na Polabinách

Jaro na Polabinách

Písák Stéblová